STOJÍM NA BEDNĚ, A ČEKÁM JAKÉ POCITY PŘIJDOU

Jsou to dva týdny od mého největšího sportovního úspěchu, dlouhou dobu jsem přemýšlel jak, a co napsat. Myslím, že to dlužím všem, co mě podporovali, co mi fandili, co měli zájem o sport, který se snažím v ČR šířit. A v neposlední řadě jsem se chtěl podělit, o to, co jsem cítil, a nevím který den by byl lepší pro vypuštění této zprávy do světa, než tento, kdy slavíme překrásné výročí.

Medaile z MS světa v Kettlebell liftingu pro ČR?(Šlo o historicky první vystoupení někoho z ČR v tomto sportu).To nikdo moc asi nečekal. Já jí tedy moc chtěl, toužil jsem po ní, v hlavě jsem si prostě nastavil, že pro ní jedu, ať to bude znít sebevíc nafoukaně. Trénoval jsem a dřel, abych si ji prostě odvezl. Chtěl jsem sám pro sebe udělat co nejlepší výkon (myslím počet opakování), a věděl jsem, že když se mi to povede, tak medaile prostě zacinká.  Nakonec výkon nebyl nic moc, ale přesto to zacinkalo. Když řeknu, že stejný počet opakování jsem udělal v posledním tréninku za 8 minut….a tady jsem to dělal minut 10, tak je jasný, že to prostě nebylo ideální, ale dohadovat se proč tomu tak bylo, zda nervy, zda onemocnění týden před závodem, zda něco jiného. To je naprosto zbytečný. Prostě to tak bylo.

44023653_1934579143515026_7185305932010618880_n

Medaile jako taková má pro mě dvě roviny. Má nádech něčeho speciálního, a něco hodně osobního.

Osobní rovina pro mě představuje můj největší sportovní úspěch, kterého bych nedosáhl bez podpory doma, ač mě teda moje Luci dost často špičkovala, ale vím že to myslela dobře, a v posledním týdnu mě podržela jako nikdo. Bez mojí mamky, která mi dávala během přípravy dohromady unavená záda, a koleno ve, kterém mám Bakerovu cystu, což mi působilo v přípravě dost problémů bych asi nikam neodjel. Bez mé dcerky Johanky, která už říká táta, a říká to jako žádná jiná. Vždy, když jsem přijel domů pozdě z 2HeSance,tak malá většinou spala. Moc jsem se těšil, až se ráno probudím a uvidím jí jak se směje, mnohokrát jsem byl tak unavenej, že jsem nechtěl ani vstát z postele, ale když se na mě usmála, tak jsem byl fresh, a připraven na další trénink, no a když řekla táta…., asi nemusím nic víc říkat. Bez lidí na 2HeSanci, kteří mi den před závodem poslali video, které bylo pro mě jako pekelné palivo. Bez Dejva, kterej jel se mnou, hecoval mě během závodu, když jsem to chtěl položit. Bez lidí, kteří mi psali, a povzbuzovali mě, bez toho všeho, bych neměl na té fotce placku na krku.

Druhá rovina je pro mě speciální v tom, že, a teď sorry, možná budu pro někoho trochu přehnanej, ale já to tak prostě mám. Miluju historii, a miluju mojí vlast.Obdivuju zakladatele naší země, vážím si jich a obdivuju je. Většina z nich navíc byli Sokolové,takže když jsem tam na to MS přijel, a viděl naší vlajku jako úplně první v tom špalíru vlajek, říkal jsem si vole, ta je tady díky tobě, díky dřině a potu.Nesmíš to tady pos….musíš dělat čest své zemi, svým krajanům.

Stojím na bedně, a čekám jaké pocity přijdou.Poslední dva měsíce jsem si přehrával, jak stojím na bedně. Pokaždé, než jsem usnul. Budu dojatej?Protože to jsem teď často, co mám dcerku. Zaplaví vlna endorfinů? Budu šílet?

43717950_1933420133630927_778716083736543232_n43828830_1933420140297593_6954891356170878976_n

Tak jsem tam stál, ale necítil jsem vůbec nic, v hlavě bylo pusto, totálně vyhuleno, dokonce jsem byl tak zblblej, že jsem držel i naší vlajku obráceně….,,JITRNICE J.a.r.e.k.,,. Bylo to tak rychlé, pár fotek, a díky čau.

Pak když jsem slezl z bedny, a obrátil medaili, tak to přišlo. Na druhé straně medaile bylo LV 100. Lotyšsko slaví stejně jako my dnes 100 od založení republiky. V ten moment se mi to začalo nějak spojovat, v ten moment mě začalo něco hřát, byl jsem fakt hrdej, a šťastnej zároveň.Bylo to fakt silné, pak jsem postupně volal Luci, rodičům, psal kamarádům, trenérům, a najednou to vše začalo gradovat uvnitř mě. Bylo to tak silné, že jsem musel jít za tribunu, aby mě nikdo neviděl, protože jsem byl fakt naměkko, no a když jsem pak jako s posledním mluvil s Petrem Kutnerem (můj trenér vzpírání), a do toho mi napsal Gregor (můj trenér KB liftingu), kde mi napsal, jak je pyšnej, ať si to moc užiju, že je to ohromná věc…..tak jsem myslel, že exploduju. V tenhle moment jsem mohl jít okamžitě dát další set, a vím, že bych to tam naflákal mnohem, a mnohem lépe. Jenže po bitvě je každej generál.

44878525_708841409493563_9049826805153792_n

Teď už jsem chtěl jen pivo, a něco pořádného k jídlu. Hajnej v místní kuchyni, kde vařili super tradiční ,,ruská jídla,, byla ideální volba.

Bronz jsem získal s velkou dávkou štěstí. Asi se shodneme, že bez něj to prostě nejde. Můj trenér Gregor tvrdí, že je to dokonce 20% z těch 100%. Beru ho jako odměnu za tvrdou dřinu. A pro Vás všechny je to důkaz, že když makáte, že když dřete, když víte, co chcete, když si jdete za cílem navzdory všem překážkám, když jste sami sebou, pokorní, a poctiví sami k sobě. Tak prostě přijde den, moment, kdy se vše zúročí, a to i v momentě, kdy nepodáte svůj nejlepší výkon.Prostě je to nějak zařízeno, že nakonec bude člověk odměněn. Má odměna je medaile. Já si toho moc Vážím, jsem vděčný, moc jsem si to užil.

Byl bych moc rád, aby tato medaile v tomto sportu nebyla pro ČR poslední, abych já nebyl poslední atlet v tomto krásném sportu, který dovezl cenný kov z vrcholného závodu. Pevně věřím, že toto je první krok k tomu, aby Češi vozili medaile, protože náš národ je silný, houževnatý, a nezdolný. To jsou ideální atributy pro špičkové atlety v tomto sportu.

Takže lidi jděte si za svým, ať děláte cokoliv.

Já děkuju.

PS: Ještě mám pro Vás připravený článek, kde jsme sesmolil, co jsem prožíval v den závodu, i během závodu. Takže to dám do nějakého smysluplného formátu, a pak to sem šoupnu.

J.A.R.E.K. 

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.

    • Nadpis formuláře

      Text formuláře

    • Kategorie